Blog: Info z prevence

„Mentálové“ do běžných tříd

Ano, i takové věty slýcháme od rodičů i učitelů na kontroverzní téma inkluzivního vzdělávání, které je díky novele školského zákona i panu prezidentovi propíráno ze všech stran.

Madio - Mentálové do běžných tříd, ilustrativní fotografie
Madio - "Mentálové do běžných tříd", Foto: Madio, 2015

Podstatou inkluzivního vzděláváni je umožnění všem dětem bez rozdílů navštěvovat běžnou školu v jejich místě bydliště a zařadit je tak do tzv. hlavního vzdělávacího proudu. Ale jaká je teorie a praxe? A jsou na to rodiče, děti i školská zařízení vůbec připraveni?

Každá společnost si klade otázku, jak zacházet s jedinci, kteří se vymykají určitým standardním „normám“. První pokusy o inkluzivní vzdělávání realizovali rodiče postižených dětí, kteří se domnívali, že je jejich dětem poskytováno horší vzdělání. Podle mezinárodních dohod jako Úmluva o právech dítěte (OSN, 1989) nebo Úmluva proti diskriminaci ve vzdělání (1960) bylo bráno umisťování postižených dětí do zvláštních škol jako porušování práv dětí na rovné vzdělání.

Jsou školy připravené?

Jednou z nejkontroverznějších otázek je, zda-li jsou školy vůbec připraveny na vzdělávání těchto dětí. Škola musí nabídnout tzv. podpůrná a vyrovnávací opatření. Podpůrná opatření jsou určena žákům se zdravotním postižením. Do této kategorie spadá využívání speciálních metod, rehabilitačních a učebních pomůcek, speciálních učebnic a také služby asistenta pedagoga, na které ovšem nezbývá příliš peněz a je jich stále nedostatek. Vyrovnávací opatření jsou určena pro žáky se zdravotním a sociálním znevýhodněním. Co se týče učitelů, většina z nich má z přijetí handicapovaného žáka obavy, protože se s ním ve své praxi nesetkali a necítí se být dostatečně odborně připraveni. Proto by mělo prvním krokem k inkluzi řádné vzdělání pedagogů, aby se cítili jisti v tom, co dělají.

Postižené děti v „lepší společnosti“

Tyto děti dostávají v inkluzivním vzdělávání příležitost najít si kamarády v běžném kolektivu, jehož prostředí není omezeno jen na děti se znevýhodněním, jako ve speciálních školách. Postižené děti získávají pocit, že jsou součástí společnosti, což posiluje jejich sebejistotu. Také rozmanitost třídy ukazuje dětem skutečnou společnost, ve které budou žít a pracovat, a tím je lépe připravuje na budoucí život. Je jasné, že děti s postižením jsou většinou zvyklé na zvláštní zacházení, což může vést k jejich závislosti na ostatních lidech. Inkluzivní škola se proto snaží učit děti maximálně využívat svých vlastních schopností, což mohou děti vnímat zpočátku negativně.

Tak ano nebo ne?

Už první krok inkluze spočívá v tom, že si vůbec připustíme možné odlišnosti mezi žáky. Obhájci inkluzivního vzdělávání argumentují tím, že lidé s různými nadáními a handicapy žijí v jednom světě, proto by měli mít šanci už od malička poznávat, v čem se podobají, v čem se liší a jak si třeba mohou pomoci.

Pokud neumožníme dětem, aby spolu navštěvovaly školu, jen obtížně jim budeme vysvětlovat, jak se k sobě mají chovat.“

Protistrana, která obhajuje oddělené vzdělávání pro různě nadané, staví na myšlence, že „svůj k svému“, tedy že nejlépe je každému mezi svými. Jsou tedy přesvědčeni, že dělení dětí do různých vzdělávacích procesů je přirozené a zároveň i praktické, protože umožňuje přizpůsobit výuku potřebám dětí.

Rozhodnout o správnosti jednoho nebo druhého pohledu nemůžeme. Každý se na základě svého „selského rozumu“ a zkušeností sám přikloní k jedné či druhé straně. Zkuste si třeba představit, že by se jednalo o Vaše dítě…. Co by pro Vás bylo přijatelnější?

Jdi zpět

Přidat komentář