Když je ve třídě klid – a vy máte nutkání zasáhnout
Sedíte za svým stolem, pozorujete při práci skupinu žáků, jak společně řeší drobný konflikt. Chvíli to vypadá napjatě, ale pak jeden z nich navrhne kompromis. Druhý souhlasí. Třetí přikyvuje. A vám hlavou běží: „Měla bych do toho vstoupit?“
Tohle je moment, který zažívá spousta učitelek. Pocit, že mám něco dělat. Vždyť přece mám odpovědnost. Ale co když právě tahle nečinnost je ten největší dárek, který můžeme dětem dát?
Proč je těžké ustoupit – i když to vypadá, že to zvládnou
Učitele často doprovází vnitřní hlas: „Musím reagovat. Jinak to bude vypadat, že nic nedělám.“ Klasická výchova nás vedla k tomu, že učitel je ten, kdo má věci pod kontrolou. Kdo rozhoduje. Kdo jednat musí.
Ale co když to tak není? Co když vedení znamená i schopnost přibrzdit? Dětem děláme službu, když jim umožníme trénovat samostatnost. A sami sobě dáváme prostor přestat hasit a začít věci řídit s větší lehkostí.
Je v pořádku, když třída zvládá věci sama
Neznamená to, že jste zbyteční. Naopak. Znamená to, že jste svou práci odvedli dobře. Děti, které dokáží vyřešit spor, zorganizovat se, nebo v klidu zvládnout přesun na jinou aktivitu, nepotřebují náš okamžitý zásah. Potřebují podporu a důvěru.
Říct si: „Dělají to dobře.“ nebo „Právě trénují důležitou dovednost.“ je začátkem změny v našem přístupu. Je to známka pedagogické zralosti – i odvahy.
Dvě cesty: příklad dvou tříd
Třída A: V této třídě má učitelka silnou kontrolní roli. Děti se při každém konfliktu okamžitě obracejí na ni: „Paní učitelko, on mi vzal tužku!“ nebo „Ona mě nenechala domluvit!“ Učitelka vstupuje hned – určuje, kdo má pravdu, rozdává úkoly, usměrňuje. Vše funguje navenek hladce, ale děti nemají příležitost trénovat vlastní způsob řešení konfliktů. V dlouhodobém horizontu se spoléhají na autoritu – místo aby budovaly vlastní komunikační a sociální dovednosti.
Třída B: Zde mají děti rámec, který znají a sdílejí. Učitelka jim při předchozích příležitostech vysvětlila, že zkusit situaci vyřešit nejprve mezi sebou je v pořádku. Když vznikne spor, děti se chvíli dohadují – ale pak začnou hledat řešení. Někdo navrhne pravidlo, jiný ustoupí. Učitelka sleduje, poslouchá – a vstupuje až tehdy, když je to nezbytné. Nejde o nečinnost, ale o vědomé rozhodnutí dát prostor a důvěru.
SEM PROLINK 4.6 Best practice: Jak podpořit autoregulaci chování
- Vytvořte s dětmi společný dohled nad pravidly. Dejte jim možnost říct, co považují za fér a proč. Zaznamenejte jejich návrhy, hlasujte. Pravidla podepište jako společnou dohodu.
- Reagujte na pozitivní momenty samostatnosti. Například: „Viděla jsem, jak jste se domluvili bez hádky – to je obrovský pokrok.“ Nebo: „Oceňuju, že jste se zkusili nejprve domluvit mezi sebou.“
- Používejte věty, které otevírají prostor: „Chceš, abych do toho vstoupila, nebo to chcete ještě zkusit vy?“ nebo „Jak byste to mohli vyřešit, aby to bylo fér pro všechny?“
- Podporujte třídní role – moderátor diskuze, pozorovatel, hlídač pravidel. Role můžete rotovat a reflektovat.
- Vytvářejte reflexní chvíle – například po skupinové práci: „Jak jste se cítili? Co se povedlo? Co bychom mohli příště zkusit jinak?“
Výzva: Delegujte odpovědnost – hravě a společně
Zkuste si s třídou zahrát na „učitele na zkoušku“. Vyberte jednu činnost, kterou běžně vedete vy – třeba ranní kruh, přípravu na přechod do tělocvičny nebo prezentaci výsledků. Požádejte děti, aby se domluvily, jak si vedení rozdělí.
Dejte jim prostor, sledujte a po aktivitě si společně řekněte: „Co se povedlo? Co můžeme vylepšit? Jak jste se cítili?“
Je to výzva – ale taky skvělá příležitost objevit v dětech schopnosti, které zatím neměly šanci ukázat.
Tip: Je dobré zkoušet to první u činností, které s dětmi děláte opakovaně a dobře je znají.
SEM PROLINK 4.5 Když se věci zadrhnou – a jak poznat, kdy je třeba zasáhnout
Autonomie není anarchie. Věci se mohou zadrhnout. Signály, že je potřeba vstoupit:
- Opakované odmítání pravidel bez pokusu o dohodu
- Nevyrovnané postavení mezi dětmi (např. vyloučený člen skupiny)
- Emočně vypjaté situace, které děti nezvládají regulovat ani po opakovaném pokusu
- Významné narušení pocitu bezpečí některých žáků (mlčení, uzavírání se, pláč)
- Ignorování pravidel, která si děti samy stanovily – bez reflexe nebo náznaku zájmu o řešení
- Opakující se situace, které vedou ke stejným konfliktům bez pokroku
Zásah není selhání. Je to součást vedení. Můžete zasáhnout věcně, s respektem – a následně si s dětmi situaci společně rozebrat.
Inspirace pro situace, kdy jde o víc než jen drobný konflikt
V některých situacích je třeba se opřít o funkční nástroj. Pokud čelíte situacím, kde není jasné, zda jde ještě o škádlení, nebo už o šikanu, může být užitečný krátký online trénink „Škádlení nebo šikana?“.
Nabízí videa a kazuistiky, které vám pomohou se zorientovat a najít udržitelný způsob reakce. Není to velké školení. Ale je to funkční impuls do praxe, když potřebujete jasnost – i klid.
SEM PROLINK 5.4 Doporučený zdroj pro rozšíření tématu
Možná se vám bude hodit i inspirace, jak pracovat s přechody a zakončeními, které posilují důvěru a stabilitu ve třídě. Doporučujeme článek o rituálech přechodu [Co si beru s sebou, co nechávám tady].
Shrnutí: Vedení s důvěrou učí i nás
Učitel, který dětem děkuje za jejich samostatnost, jim dává víc než jen volnost. Dává jim důvěru. A současně trénuje i tu svou. Protože vést s důvěrou není o pasivitě. Je to mistrovství v tom, kdy vstoupit – a kdy s důvěrou ustoupit.
