Jak se učíme navzájem – i když nejsme ve stejné roli
Na českých základních školách panuje představa, že učitel je tím, kdo učí – a žáci těmi, kdo přijímají. Jenže ve třídě, kde se potkávají konkrétní děti a konkrétní učitelka, vzniká vztah mnohem složitější a hlubší. Učitelka často vnímá, že se i ona sama mění – a to nejen díky metodikám a seminářům, ale hlavně díky dětem.
Děti ji učí trpělivosti, pokoře i vděčnosti. Nutí ji hledat nové cesty, vysvětlit věci jinak, ustát napětí, ale taky se radovat z malých úspěchů. Vztah mezi učitelem a třídou je tedy obousměrný. A i když role nejsou stejné, vzájemný vliv je nepřehlédnutelný. V takovém vztahu se nedá být jen přednášející. Učitelka je zároveň pozorovatelkou, spolucestující i někým, komu děti beze slov říkají: „Takhle na nás působíš.“
Když si toho všimneme, může to změnit nejen styl výuky, ale i to, jak vnímáme sebe sama.
Podpora pro třídní učitele ke stažení. Desatero třídního učitele
Desatero dobrého třídního učitele
Získejte zdarma praktické tipy, jak smysluplněji pracovat se svou třídou. Nechte nám kontakt a my vám obratem zašleme pomoc v podobě praktického PDF dokumentu.
* Nezasíláme spam! Prohlašuji, že údaje, mnou vyplněné, jsou pravdivé a mám zájem o zasílání zpráv od MADIO z.s. Dokument je mi v této podobě nabídnut zdarma. Souhlasím s Prohlášením o ochraně osobních údajů a Obchodními podmínkami: zde. Svůj souhlas mohu kdykoli odvolat.
Modelová situace: Děti mi daly zpětnou vazbu – a já měla sílu ji přijmout
Žáci v páté třídě dostali nenápadný papírek s otázkou: „Co bys chtěl říct paní učitelce, kdybys věděl, že tě za to nebude hodnotit?“ Pár vět, někdy jen slovo. „Kéž bychom mohli mluvit víc spolu.“ „Když se zlobíte, je ticho strašně děsivé.“ „Líbí se mi, když nám děláte rámečky na sešity.“
Děti mluví, když cítí bezpečí. A my můžeme slyšet, když ztlumíme vlastní obranu. Přijetí takové zpětné vazby není slabost – je to odvaha. Odvaha nebránit se, když někdo odhalí naši lidskost.
Zpětná vazba ve třídě: Dar, ne soud
V mnoha kolektivech je zpětná vazba spojována s hodnocením. Ale může to být jinak. Zpětná vazba je sdělení, které nám pomáhá porozumět, co se mezi námi děje. Děti si často neuvědomují, jakou moc jejich věty mají. A učitele to může bolet – právě proto, že nám záleží. Pokud chceme, aby si děti zvykly mluvit s respektem, musíme jim ukázat, že zpětná vazba je prostor, kde smí být slyšet, ale nemusí být bezohledná.
A my? I my potřebujeme slyšet, co nám kolegové, děti nebo rodiče říkají – pokud to dělají s úmyslem pomoci. Ve zpětné vazbě je síla změny – ale jen pokud je předávána i přijímána s respektem.
Bezpečné klima neroste samo. Ale roste.
Bezpečné klima je neviditelný polštář vztahů, pravidel a sdílení. Někdy ho pocítíme, když vejdeme do třídy. Jindy až tehdy, když se něco pokazí. Je to prostor, kde děti vědí, že jejich hlas bude slyšet, ale také prostor, kde pravidla chrání všechny. Budování klimatu není jednorázový projekt. Je to rutina, drobná gesta, stálý zájem. A přesně to děláte. Každé pozdravení, každý soucitný pohled, každé: „Teď to nebylo fér – pojďme to opravit“, je stavebním kamenem něčeho většího, co nelze změřit, ale je cítit.
Aktivita do třídy: „Co chci říct sobě, třídě a paní učitelce“
Cíl:
Umožnit žákům i učiteli reflektovat společnou cestu a sdílet ji bezpečně.
Průběh:
- Každý žák dostane tři barevné papírky: pro sebe, pro třídu, pro paní učitelku.
- Na každý napíše jednu větší myšlenku nebo pocit.
- Lze anonymně. Lze nahlas. Lze sdílet i jen do „krabičky vzkazů“.
- Učitelka může (ale nemusí) reagovat – v kruhu, v dopise, v obraze.
Tip:
U mladších dětí lze použít piktogramy nebo jednoduché věty typu: „Líbilo se mi…“ „Příště bych chtěl…“ Důležité je, aby děti věděly, že jejich hlas je cenný, ať už je veselý, vážný nebo nejistý.
Když zavírám dveře třídy… co si z toho odnáším?
Ne vždy máme pocit, že se něco pohnulo. Ale i v chaosu se skrývá pořádek. Občas je změna skrytá v tom, že jeden žák už neodmlouvá. Že jsme se letos nezhroutili, když se rozbila tabule. Že jsme si dovolili udělat chybu. Že jsme se naučili mluvit bez křiku. Nebo že jsme si řekli: „Tohle bylo dobré.“
To nejsou drobnosti. To jsou kamínky mostů. A po těch mostech může někdo jít dál – s jistotou, kterou jsme pomohli vybudovat.
Výzva pro vás: Udělejte si 15 minut pro tiché ohlédnutí
Zkuste si odpovědět:
- Co se mi letos ve třídě podařilo?
- Kdy jsem byla oporou?
- Co mi žáci ukázali o sobě – a co o mně?
- Kdy jsem zažila radost, která se nedá naučit?
- Jakou dovednost jsem posílila, i když to nebylo v plánu?
A pokud chcete, podělte se. Třeba s kolegyní. Nebo sama se sebou. Zapisujte si odpovědi do deníku, řekněte je nahlas. Takové ohlédnutí není sentiment – je to tichý důkaz, že jsme kráčeli s druhými a neztratili sebe.
Best practice: Co pomáhá vytvářet prostor pro zpětnou vazbu
- Plánované reflexní kruhy (pravidelně, třeba každý měsíc)
- Tabule „Dnes jsem zvládl/a…“ u dveří třídy
- Anonymní schránky na dotazy nebo vzkazy
- Děti vedou někdy ranní kruh samy – včetně pokládání otázek
- Učitelka sdílí i svou zpětnou vazbu sobě: „Dnes jsem to přepálila…“
Důležité je konzistence a autenticita. Pokud děti vidí, že zpětná vazba není jen „něco navíc“, ale že opravdu ovlivňuje dění ve třídě, začnou ji vnímat jako přirozenou součást vztahů. A to je základ pro důvěru.
Když pravidla dávají svobodu
Mnoho učitelek potvrdí, že právě bez jasných hranic se děti necítí bezpečně. Pokud vás zajímá, jak bezpečné hranice podporují důvěru a spolupráci ve třídě, doporučujeme článek Děti potřebují hranice – ne příkazy.
Když nejde jen o děti: i my máme právo na přehlednost a podporu
Někdy se zaměřujeme tolik na druhé, že zapomeneme sami na sebe. Kdy jste naposledy slyšela uznání od kolegyně? Kdy jste si dovolila říct, že potřebujete oporu? Bez toho, abychom sami byli v bezpečí, těžko někomu jinému pomůžeme cítit se bezpečně. Podpora začíná u nás – ve schopnosti říct si o ni i ji nabídnout.
Když se škádlení mění v bolest
Někdy není jasné, kde končí legrace a začíná ublížení. Pokud jste se někdy ptala, jak rozeznat škádlení od šikany, mohlo by vám pomoct video i pracovní listy z Krátkého online tréninku „Škádlení nebo šikana?“. Není to školení, ale malý, praktický nástroj do ruky. Navíc dostupný kdykoli, když potřebujete nadhled a jednoduchý rámec pro rozhodování.
Kouzlo ticha – i to je zpětná vazba
Ticho není vždy prázdnota. Občas řekne víc než slova. Vzpomeňte si na chvíli, kdy jste se na sebe s dětmi jen podívali. A věděli jste. To je taky zpětná vazba. A někdy ta nejhlubší. Dovolte si chvíli ticha nejen jako důsledek, ale jako vědomý prostor pro sdílení, které nemusí být vyslovené.
Závěrečný kruh – jen ne ve spěchu
Poslední hodina není o zábavě nebo bilanci. Může být o propojení. Kruhové sdílení bez hodnocení. Věta, kterou si někdo odnese. Gesta děkovná, vědomá. Možná ticho. Možná písnička. Dělá to velký rozdíl. A někdy právě tohle zůstane – pocit, že jsme se rozloučili jako lidé.
Mistryní malých změn
Nehledejte dokonalost. Uvidíte drobný krok. Možná jste letos naučila děti uklízet si pastelky bez výzvy. Možná jste jim pomohla popsat emoci. Možná jste neodešla, i když toho bylo moc.
To není málo. To je mistrovství. A každý malý krok je velkým důkazem, že vaše práce má smysl.
