Znám to. Taky jsem si to říkal
Na jedné poradě jsem slyšel větu: „Tohle bychom mohli dělat jinak, ale stejně to neprojde.“ Nikdo nereagoval a v místnosti zavládlo ticho. Většina jen mlčky přikývla – jako by šlo o známý refrén, který už nikomu nestojí za reakci. Každý z přítomných si podobnou větu v hlavě zopakoval už mnohokrát, a tím se vlastně rozhodl, že se nic měnit nebude. Ne proto, že by jim to bylo jedno, ale protože už nečekají, že by změna byla možná. Často se za tím skrývá únava z neúspěšných pokusů i obava, že další krok by znamenal zklamání. A tak se i lidé, kteří chtějí věci posunout, někdy raději stáhnou a mlčí – jen aby neriskovali další pocit selhání.
Proč si to říkáme? A je to vůbec špatně?
Lidský mozek miluje předvídatelnost. Jakákoliv změna – byť pozitivní – představuje narušení rovnováhy. Naše „vysvětlovací věty“ fungují jako bezpečnostní pásy. Chrání nás před zklamáním, úsilím, nebo rozpadem obrazu, který si o sobě držím. Problém není, že si je říkáme. Problém nastává, když je začneme brát jako pravdu, ne jako rozhodnutí.
Stáhněte si PDF 10 nejčastějších chyb při delegování a vyhněte se jim.
10 nejčastějších chyb při delegování
Udělejte první krok ke smysluplnější práci. Nechte nám kontakt a my vám obratem zašleme pomoc v podobě praktického PDF dokumentu.
* Nezasíláme spam! Prohlašuji, že údaje, mnou vyplněné, jsou pravdivé a mám zájem o zasílání zpráv od MADIO z.s. Dokument je mi v této podobě nabídnut zdarma. Souhlasím s Prohlášením o ochraně osobních údajů a Obchodními podmínkami: zde. Svůj souhlas mohu kdykoli odvolat.
1. „Tohle by stejně nefungovalo“
Tahle věta se často říká předem – dřív než vůbec zkusíme nový postup. Je to způsob, jak se vyhnout investici energie nebo riziku zklamání. Možná nás už unavilo nadšení, které několikrát ztroskotalo. Často ale není problém v samotném nápadu – spíše v tom, že jsme mu nevěřili už od začátku, a tak jsme ho nikdy nedotáhli do konce. Prakticky to znamená, že ani nedáme šanci zjistit, zda by mohl fungovat. Co kdybychom si místo toho položili otázku: „Jaký malý krok mohu udělat, abych to aspoň vyzkoušel?“ A co kdyby to opravdu fungovalo – co by to přineslo mně, týmu i firmě?
2. „Na to teď není čas“
Čas je snad nejčastější argument proti změně. Jenže když pořád děláme totéž, nikdy si tím sami nevytvoříme víc prostoru ani času. Věci se samy nezjednoduší a okno možností se obvykle neotevře samo od sebe. Delegování nebo jiné vedení meetingu nebude mít prostor, dokud ho sami nevytvoříme. Znamená to vědomě přerušit automatismus, který nás drží ve stejných kolejích – a rozhodnout se udělat drobnou odchylku v trajektorii dne.
„To není moje odpovědnost“
Když něco není „moje“, nemusím to řešit. Ale týmová kultura vznikne jen tam, kde lidé vezmou odpovědnost i za to, co jim nebylo přímo přiděleno. Právě v tomhle bodě se často nepozorovaně stáváme součástí nefunkčních vzorců – pokud vás to zajímá víc, mrkněte na článek o tom, jak se nepozorovaně stáváme součástí nefunkčních vzorců.
4. „Tohle už jsme zkoušeli“
Zkušenost může být dvojsečná. Pomáhá poznat, co nefunguje, a ukázat nám, čemu se příště vyhnout. Zároveň ale může uzavřít dveře – hlavně pokud jsme kdysi selhali a máme v paměti nepříjemný pocit zklamání. Po takové zkušenosti je přirozené, že se další pokus zdá riskantní a raději zůstaneme u starého způsobu práce. Abychom dali šanci nové, ideálně pozitivní zkušenosti, potřebujeme si vědomě naplánovat malý krok, který lze snadno vyzkoušet – například jinak vést jeden konkrétní meeting nebo delegovat jediný úkol. Právě v těchto drobných změnách se často skrývá velký efekt: stejná myšlenka, ale jiný čas, jiný rámec, jiný člověk.
5. „Lidi se stejně nezmění“
Fatalismus je pohodlný. Nemusím se snažit, když stejně nikdo nezmění svůj postoj. Jenže lidé se mění – když mají proč a když se cítí bezpečně. A ještě důležitější je uvědomit si, že změna často nezačíná u ostatních, ale u nás samotných. Vliv máme především na sebe – na to, jak přemýšlíme, mluvíme a jednáme. Když se měníme my, okolí má šanci reagovat jinak. O tom, proč změna může působit jako ohrožení, se rozepsal i článek Změna jako ohrožení? Jak změnit nastavení.
6. „To se musí říct zeshora“
Mnoho vedoucích čeká, až „to“ řekne někdo z vedení. Tím se chrání před odpovědností i konfrontací. V praxi to ale znamená, že se nic neposune, dokud někdo neudělá první krok. Může jít o drobnost – vyzkoušet jiný způsob vedení porady, dát týmu prostor rozhodnout o jedné věci nebo sdílet otevřeně návrh, který by mohl pomoct. Změna často začíná dole – tam, kde někdo řekne: „Zkusme si to zatím v našem týmu, uvidíme, co to udělá.“ A pokud si nejste jisti, jak takovou kulturu sdíleného vedení rozpoznat, pomůže článek Jak poznat funkční koalici.
7. „Já bych s tím problém neměl, ale víš jak ostatní…“
Tady mluvíme „za ostatní“, protože sami nechceme být ti, kdo vypadají nepříjemně. Je to elegantní výmluva, ale zároveň i past. V praxi to znamená, že se raději schováme za neurčité „ostatní“ a vyhneme se riziku, že budeme vypadat konfrontačně. Zkuste si ale představit, že příště místo této fráze řeknete konkrétně svůj názor: například při poradě začnete větou „Já bych navrhoval…“ nebo „Mně se zdá, že…“. Když řeknete, co si myslíte vy – a ne co „asi řeknou ostatní“ – vytvoříte prostor pro otevřenější diskusi a skutečnou zpětnou vazbu.
Kolik z těchto vět znáte až moc dobře?
To, že se v nějakém vzorci poznáte, není slabost. Je to síla. Možná zjistíte, že se poznáváte téměř ve všech. I to je v pořádku. Znamená to, že máte výjimečnou šanci rozpoznat svůj vnitřní jazyk – a začít ho vědomě měnit. A nejen jazyk – změna formulací totiž často vede i k malým, ale konkrétním krokům v praxi. K jinému rozhodnutí, jinému dotazu, jiné reakci. A právě tam začínají viditelné výsledky. Každé takové uvědomění je krokem blíž k větám, které vás neblokují, ale vedou dál. Protože jakmile vzorec uvidíte, můžete si zvolit novou větu, která vás nezastaví – ale posune.
Co si říkáme vs. Co si můžeme říkat jinak
| Běžná věta | Skrytá zpráva | Nová formulace |
|---|---|---|
| Tohle nefunguje | Nechci ztrácet energii | Zkusím to v malém a uvidím / Zjistím, co by šlo upravit |
| Není čas | Nechci měnit rytmus | Vytvořím si 15 minut na změnu / Začnu jednou drobností |
| Není to moje | Necítím se kompetentní | Mohu začít drobností / Pomohu aspoň s jedním krokem |
| Už jsme to zkoušeli | Bojím se opakování selhání | Tentokrát je to jinak nastavené / Dám tomu jinou šanci |
| Lidi se nezmění | Nedůvěřuju týmu | Všichni máme své tempo / Může to fungovat jinak než dřív |
| Musí to říct vedení | Nechci riskovat | Může to začít od nás / Můžu o tom otevřít rozhovor |
| Víš jak ostatní… | Nechci jít první | Začnu tím, co můžu ovlivnit / Řeknu za sebe, jak to vidím |
Co si zkusím říkat zítra?
Zkuste si říct místo: „Už jsem to zkoušel“ něco jako: „Co z toho by mohlo tentokrát fungovat jinak?“. Nebo místo: „To je nad moje síly“ → „Co z toho je můj první krok?“
A pokud si chcete najít vlastní věty, které vás podrží místo těch zautomatizovaných, můžete si položit otázky jako:
- Co opravdu potřebuji, abych mohl udělat první krok?
- Co bych si řekl, kdybych věřil, že i malá změna má smysl?
- Jaká věta by mi pomohla udržet klid, i když věci nejdou podle plánu?
- Co bych poradil příteli, kdyby byl v mé situaci?
- Co ve mně posiluje zvědavost místo uzavření?
Takové otázky vám mohou pomoci najít formulace, které vás nebrzdí, ale otevírají. A právě ty si můžete začít zkoušet říkat – nahlas, v hlavě, nebo jen v náznaku. Protože každá změna začíná u jazyka, který používáme sami k sobě.
Zkuste to – a sledujte, co se spustí
Pokud máte chuť začít opravdu malým krokem, může vás inspirovat Online trénink „Jak zvládat každodenní nároky ve vedení“. Pět dní, každý den jedno krátké video a pracovní list – bez řečí navíc. Možná zjistíte, že některé věty vám už prostě dosloužily.
